Čas – žádný přítel evoluce

Snižování naší genetické výbavy zapadá do časové osy biblického stvoření

Napsal David Catchpoole
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

©Philcold | Dreamstime.com

Mnozí evoluční biologové říkají, že nemohou pochopit jak kreacionisté, „dokonce i ti racionální s doktoráty PhD. v biologii“,¹ mohou popírat evoluci, když přece „vidíme, jak se evoluce odehrává přímo před našima očima“. Pro ně jsou ty snadno pozorovatelné genetické změny v současných populacích živých tvorů „jasným“ důkazem, že evoluce od mikrobů k člověku je fakt. Jak říkají, stačilo tomu dát jen dostatek času, a tyto pozorovatelné drobné změny se nashromáždily a filtrované přírodním výběrem nakonec umožnily ty velké změny, které proměnily rybniční kal v lidi atd.

To zní celkem logicky. Tak kde je chyba?

Problémem není množství pozorovaných změn, ale jejich směřování.² Pozorovatelné změny, které evolucionisté uvádějí jako důkaz svého paradigmatu, jako například u koljušek,³ ovcí tlustorohých,⁴ tresek obecných,⁵ červů odolných vůči znečištění,⁶ a rezistence vůči antibiotikům a pesticidům,^7,8,9 jdou všechny špatným směrem. Jsou pravým opakem toho, co evoluce od mikrobů k člověku vyžaduje.

Sečtením těchto „z kopce jdoucích“ změn nikdy nemůže dojít k evolučnímu postupu „směrem nahoru“, tedy k proměně žáby v prince.

Navíc čas problém nevyřeší – ve skutečnosti čím více času máte, tím je problém jen horší. Čas není přítelem evoluce! Použijme analogii z obchodu – pokud obchod s potravinami soustavně vykazuje čistou ztrátu 1 dolar za den, pak čas nikdy nepovede k zisku, ale jednoho dne skončí bankrotem.

Žel, právě tam biologicky směřujeme, jak potvrzují naše rostoucí znalosti o lidském genomu.

Neúprosná mutační degradace

Renomovaný genetik a vynálezce genové pistole, Dr. John Sanford,¹⁰ ve své přelomové knize Genetic Entropy and the Mystery of the Genome (Genetická entropie a tajemství genomu) tento problém zdůrazňuje.¹¹ Neúprosný výsledný efekt náhodných mutací (o kterých evolucionisté předpokládají, že jsou „motorem“ evoluce) je ve skutečnosti degradace nebo úplná destrukce funkčnosti.

Toto však není názor jen Dr. Sanforda – to, že bodové mutace v lidských reprodukčních buňkách jsou každou generaci přibližně v řádu stovek na jednotlivce, nyní uznává i širší komunita pro výzkum genetiky, ať už kreacionistická nebo evolucionistická.¹² A existují i další druhy mutací, např. delece a mitochondriální mutace, které celou situaci jen zhoršují. Celkový nárůst v každé generaci představuje asi 1 000 změn nukleotidů u každého člověka.

Jak říká doktor Sanford: „Takže každý z nás je mnohonásobným mutantem!!”¹³

Nyní může být problémem i jen několik mutací na osobu a generaci, protože každý uznává, že většina mutací je škodlivá, byť jen nepatrně, a přírodní výběr se může zbavit pouze jedné nebo dvou za generaci. Několik mutací v genomu o velikosti toho lidského tedy znamená, že škodlivé mutace se musí hromadit.¹⁴ Toto číslo mnohokrát znásobené pak vytváří obrovský problém.

A tak čím déle budou lidé na Zemi, tím to bude horší, s rostoucím výskytem vrozených vad a dalších zjevných příznaků genetických poruch, jako je např. rakovina. (Rakovina je v podstatě důsledkem mutací v buňkách našeho těla. A stále více důkazů svědčí o tom, že stárnutí je také způsobeno hromaděním mutací v tělesných buňkách.)

Takovýmto alarmujícím vysokým nárůstem celkového počtu nahromaděných mutací v lidské populaci (tj. genetickou zátěží nebo genetickou predispozicí) z generace na generaci jsou evoluční genetici zmateni a diví se, proč jsme ještě nevymřeli. Například evoluční genetik Alexey Kondrashov se zeptal: „Proč už nejsme 100krát mrtví?“¹⁵ Jejich zmatek však způsobuje víra, že lidé jsou na Zemi nejméně 100 000 let (někteří mohou říkat až milion let).

Jinými slovy, skutečnost, že jsme dosud nevyhynuli svědčí o tom, že lidský genom tu není natolik dlouho, aby jeho poškození dosáhlo smrtelné úrovně, což ovšem neodpovídá evoluční časové ose – a to je důvodem jejich zmatení.

Nicméně pro křesťany toto všechno není žádným překvapením (Římanům 8:21–22). Fakt, že při tak vysoké míře mutační degenerace jsme stále zde, je silným důkazem pro biblickou 6000letou časovou osu lidských dějin, s pouhými asi 200 generacemi od doby, kdy byli naši předkové Adam a Eva stvořeni s jejich „velmi dobrými fyzickými těly (Genesis 1:31). Dalším potvrzením je to, že úpadek genomu se shoduje s poklesem dlouhověkosti po katastrofickém úbytku populace při Potopě (Genesis 6 a násl.).^16,17 A to nám také pomáhá lépe porozumět generačnímu načasování Božího příkazu Mojžíšovi, kterým byly poté zakázány svatby mezi blízkými příbuznými (Leviticus 18:9, 20:17; Deuteronomium 27:22) – to se stalo nezbytným z důvodu minimalizace rizika deformování potomstva, ke kterému může dojít v důsledku sdílených mutací mezi geneticky blízkými rodiči.¹⁸

Tváří v tvář genetickému zhroucení

Dr Sanford ve své knize bez obalu varuje, že „neexistuje žádná reálná metoda, jak zastavit degeneraci“.¹³ To je špatná zpráva – klesáme dolů, stále jen dolů, jako Titanic; „nevyvíjíme se nahoru, stále jen nahoru“. Ale doktor Sanford se tomu nevyhýbá. Zde je něco z toho, co ve své knize říká v „dovětku autora“:

„Jeden z mých recenzentů mi řekl, že poselství této knihy je děsivé a depresivní. Naznačil, že jsem možná tak trochu jako sadistický stevard na palubě Titaniku a vesele šířím zprávu, že se loď potápí. Ale tak to není. Nemám vůbec rád následky entropie (degenerace). Nerad to vidím na svém vlastním těle, na podlomeném zdraví blízkých nebo na deformaci novorozeného miminka. Připadá mi to všechno naprosto příšerné, ale také naprosto nepopiratelné. Skutečně poctivý stevard na Titaniku by jistě byl zodpovědný a chtěl by dát lidem vědět, že se loď potápí, i když ho za to někteří lidé mohou nenávidět. A já se cítím právě v této pozici. Zodpovědní lidé by měli být vděční, že se dozvědí špatné zprávy, protože pak na ně mohou konstruktivně reagovat. Pokud jsme vkládali všechny své naděje do potápějící se lodi, nebylo by lepší si to uvědomit a opustit tu falešnou naději? Jen v tomto světle můžeme ocenit špatné zprávy. Pouze ve světle špatných zpráv můžeme být skutečně vděčni za dobrou zprávu, totiž že existuje záchranný člun.“¹⁹

Pravděpodobně tušíte, že doktor Sanford pokračuje v odhalení identity „záchranného člunu“, konkrétně Ježíše Krista. A mezi tímto volně nabízeným „záchranným člunem“ je velký rozdíl ve srovnání se záchrannými čluny Titaniku. Při katastrofě na Titaniku zemřelo mnoho lidí hlavně proto, že v záchranných člunech nebyl dostatek místa pro všechny cestující a posádku. Ale záchranný člun Původce života²⁰ nemá žádné takové omezení, má spoustu prostoru pro všechny, kteří vděčně přijmou Ježíšovu nabídku na záchranu:

„V domě mého Otce je mnoho pokojů. Kdyby to tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo.“ (Jan 14:2)