Mohou se všichni ti vědci mýlit?

Napsal Gordon Howard
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

istockPhoto

Když kreacionisté naznačí běžnému člověku, že evoluce není vědecky životaschopná, obvyklá odpověď zní: „Copak se mohou všichni ti vědci mýlit?“

To je pochopitelné. Ve většině populárních knih, časopisů, televizních programů, filmů, a dokonce i v běžné konverzaci jsme neustále utvrzováni v tom, že velký třesk, vznik života přirozenou cestou z probiotické polévky a evoluce všeho živého z nějakého původního organismu je vědci akceptováno. Předpokládá se, že pokud tyto věci někdo zpochybňuje, patří mezi náboženské fanatiky nebo vědecky negramotné. Mohou se tedy „všichni ti vědci“ mýlit? Historie rozhodně říká, že mohou.

Mějme na paměti, že bez potvrzení dat z experimentu nebo pokusů vyvrátit vědeckou teorii odlišným pozorováním a alternativními teoriemi mohou být názory vědce silně zabarveny filozofickými předsudky.¹ V konceptu evoluce to platí zejména pro teoretickou interpretaci „důkazů“, vztahujících se na historické události než pro přímé pozorování jevů v současnosti. Jak uvidíme, vnímat svět skrze paradigma, které je špatné už od samých kořenů, může ve skutečnosti ne pouze jeden vědec, ale i celá vědecká komunita. Je to proto, že i vědec je jen člověk jako každý jiný, a může se tedy velmi pevně držet nějaké víry i tváří v tvář silně protichůdným důkazům.²

Příklad z astronomie

Snad nejznámějšími vědci, kteří šli „proti proudu“, jsou Galileo a Koperník. „Vědecká většina“ z řad jejich vrstevníků věřila, že Země je středem vesmíru a všechna nebeská tělesa se točí kolem ní. Nicméně stejně jako je tomu u moderních vědců a evoluce, jejich víra byla založena na filozofické myšlence, nikoli na pozorování. A mýlili se.

Známý Galileův „boj“ s církví nebyl proti Bibli, ale proti církevním vůdcům, kteří následovali to, co tehdejší vědci (a tedy i vědecká komunita jako celek) považovali za vědeckou pravdu.³ Vědci tuto víru zastávali i přesto, že neustále se zlepšující pozorování a výpočty ukázaly tuto všeobecně přijímanou myšlenku „epicyklů“ (tj. nebeská tělesa se pohybují po malém kruhu, jehož střed se pohybuje ve větším kruhu) jako chybnou. Až po dlouhé době a mnoha publikovaných důkazech pozorovaných z nově vyvinutých dalekohledů začala vědecká komunita chápat, že věřila ve špatný systém – Země nebyla absolutním rotačním středem nebeských těles.

Další pozorování pomocí vylepšených dalekohledů rozbilo i jinou všeobecně uznávanou domněnku té doby: totiž že nebeská tělesa jsou dokonalé koule a pohybují se v dokonalých kruzích. Na Měsíci byly pozorovány nepravidelnosti, což svědčí o tom, že se nejedná o dokonalou kouli. Poplach! Dráha Země kolem Slunce je elipsa. Další hrůza! Takže „všichni ti vědci“ se tedy mýlili. Chybný byl už samotný základ jejich pohledu na vesmír.

A dnes nám vědci říkají, že náš vesmír vznikl velkým třeskem z ničeho, bez jakéhokoliv důvodu. Není snad možné, že všichni tito vědci by také mohli mít chybný pohled na náš vesmír a jeho původ?

Příklad z chemie

Na konci 17. a počátkem 18. století se k vysvětlení hoření nebo koroze látek používal „flogiston“. Věřilo se (tj. „většina vědců“ věřila), že jde o látku obsaženou v hořlavých materiálech, která se uvolnila po shoření předmětu. Bylo potřeba vytrvalé práce několika předních vědců té doby, včetně Antoine-Laurenta de Lavoisiera (považovaného za otce chemie, pozn. red.), aby dokázali, že hoření je chemická reakce, obvykle ve spojení s kyslíkem. Hořící látky ztěžkly kvůli přidanému kyslíku, a nikoli proto, že by byly lehčí díky ztrátě flogistonu. I zde se většina mýlila.⁴ Později byl Lavoisier během fanaticky protikřesťanské „vlády teroru“ ve Francii popraven. Jeden příběh vypráví, že soudce prohlásil: „Republika nepotřebuje ani vědce, ani chemiky.“

Dnes většina vědců věří, že základní chemické látky života (jako jsou proteiny) se vzájemně spojují i přesto, že je to na základě experimentálně zjištěných chemických možností zcela nepravděpodobné. Je možné, že i tito vědci se mohou mýlit?

Názor, že obecné kovy (jako např. olovo) mohou být přeměněny na zlato, je alchymie.⁵ Tento koncept přetrvával stovky let, přestože řádný experiment (tj. pomocí chemických metod) to zcela vyloučil – i když experimenty zaměřené na tento cíl vedly k objevu mnoha zajímavých chemických látek. Touto chybnou vědeckou myšlenkou, která tak mnohé zaslepila na úkor jiných, užitečnějších možností, bylo promarněno mnoho peněz a času (i celoživotní kariéry).

Je možné, že vědci hledající pro vznik a rozmanitost života pouze přírodní jevy, také zcela marně plýtvají časem a energií?

Příklad z oblasti lékařství

Že mylné představy mohou přetrvávat i stovky let, je evidentní v tzv. teorii čtyř „humorů“ (The theory of humours – více viz humorální patologie, pozn. překl.).⁶ Základní koncept sahá až k Aristotelovi (384–322 př. Kristem), ale byl objasněn a popularizován až slavným lékařem Hippokratem (který vytvořil kodex praxe zahrnující tradiční „Hippokratovu přísahu“ pro začínající lékaře).

Představa byla taková, že tělo má čtyři základní tekutiny – žluč (řecky chole), hlen (řecky flegma), černá žluč (řecky melaina chole) a krev (latinsky sanguis). Ty měly odpovídat čtyřem tradičním povahám: cholerik, flegmatik, melancholik a sangvinik. Podle teorie musí být tyto čtyři látky udržovány v rovnováze pro dobré zdraví.

Doporučená léčba při jejich nerovnováze většinou zahrnovala dobrou stravu a cvičení, ale někdy byla podávána projímadla a klystýry, aby pomohly zbavit tělo nežádoucího „humoru“. Podobně, pokud měl člověk horečku, byla snižována domnělým přebytkem krve, takže „lékem“ pro pacienta bylo „krvácení“ (obvykle pomocí pijavic), nazývané pouštění žilou. Je zřejmé, že tento „lék“ byl často horší než samotná nemoc. Přesto se této praxe lékaři drželi až do středověku, protože nikdo se neodvažoval zpochybňovat Galéna, lékaře, spisovatele a filozofa druhého století po Kristu, který tuto myšlenku zveřejnil ve svých populárních a odborných spisech. Přestože díky pozorování, experimentům a narůstajícím důkazům bylo jasné, že s Galenovým učením není něco v pořádku, byla to běžná lékařská praxe až do konce 19. století.

Opět se tedy vědci mýlili! Jejich celkový pohled na příčinu nemoci byl špatný, a to všechno jen proto, že bezvýhradně věřili teoriím jiného vědce. Podobně i dnes mnoho vědců věří v evoluci pouze proto, že v ní věří jiní důvěryhodní vědci.

Příklad z biologie

Odkud pochází různá havěť? Objevují se švábi, krysy a červi „jen tak“ z tlející vegetace a živočišného odpadu, či dokonce ze země? Dlouhou dobu se věřilo že ano, dokonce i včetně tak proslulých myslitelů, jako byl Aristoteles (4. stol. před Kristem). Tato myšlenka se nazývala „samovolné zplození“ a byla považována za pravdivou až do poloviny 19. století.⁷ Až teprve kreacionistický vědec Louis Pasteur (1822–1895) prokázal, že život pochází jen ze života, v procesu zvaném „biogeneze“. Ti, kteří věřili v samovolné zplození, se mýlili.

Dnes, i přes Pasteurův důkaz a naše pokračující pozorování je kupodivu stále mnoho vědců věřících v abiogenezi (tj. že veškerý život vznikl z neživých chemikálií). Způsob, jak by k tomu mohlo dojít, je sice evolucionisty nazýván „záhadou“ (protože to zcela odporuje chemii), ale i tak tomu stále věří. Proč?

O vědě nerozhoduje většina!

Hlavním důvodem, proč většina vědců věří v evoluci je ve skutečnosti to, že v ní věří většina vědců! Jedná se o typ „potvrzení předsudku“: domnělého vědeckého konsenzu (shody) bylo dosaženo počítáním hlav, které samy dospěly ke svému závěru právě počítáním hlav. Pokud by většina z nich byla požádána o skutečné důkazy, pravděpodobně by mimo oblast své odbornosti poskytli velmi chabé odpovědi.

Například jeden z předních světových odborníků na fosilie ptáků – a zarytý kritik dogmatu vzniku ptáků z dinosaurů – je Dr. Alan Feduccia, emeritní profesor na Univerzitě v Severní Karolině. Nicméně zůstává evolucionistou, a tak když měl principy evoluce obhájit, jeho hlavním „důkazem“ byl změny ve velikosti kukuřice!⁸

Jak řekl známý autor Michael Crichton (1942–2008), který předtím působil v medicíně a vědě:

„Aby bylo jasno: vědecká práce nemá nic společného s konsenzem. Konsenzus je věcí pro politiky. Vědě naopak stačí pouze jeden badatel, který nějak dospěl k pravdě, to jest má ověřitelné výsledky vztahující se ke skutečnému světu. Konsenzus ve vědě nemá místo. Důležité jsou jen reprodukovatelné výsledky. Ti největší vědci v historii jsou skvělí právě proto, že se rozloučili s konsensem.

Neexistuje nic takového jako vědecký konsenzus. Pokud je to konsenzus, není to věda. Pokud je to věda, není to konsensus. Tečka.“⁹

Nicméně, stejně jako dříve mnozí věřili v epicykly, flogiston, humory a samovolné zplození, i dnes věří mnoho vědců v evoluci. Mohou se tak mnozí mýlit? Historie říká „ano“. I přibývající důkazy v genetice, molekulární biologii, teorii informace, kosmologii a dalších oblastech říkají „ano“. Tito vědci věří v převládající pojetí, tedy naturalismus, navzdory důkazům proti němu. Nechtějí si připustit myšlenku Stvořitele – ale poctivé posouzení důkazů operační vědy nakonec ukáže jejich omyl, stejně jako tomu bylo v minulosti; bude potvrzen Stvořitel (Římanům 1:18–22).