Pokusné balónky a stáří Země

Napsal Tas Walker
Přeložil Pavel Akrman (Kreacionismus.cz)

Publikováno v časopise Creation 33(4):47–49, Říjen 2011

Geolog John Woodmorappe ve své knize Mytologie moderních datovacích metod popisuje každé odhadované stáří jako zkušební balónek. Když vědec zveřejní nějaké „stáří“, je to jako kdyby vypustil balónek. Pokud se jeho odpověď ostatním vědcům líbí, nechají balónek v prostoru, ale pokud se jim nelíbí, sestřelí ho.¹

Velký fyzik William Thomson (Lord Kelvin, 1824–1907) je známý svými odhady stáří Země. Na konci 19. století říkal, že Země je stará 20 až 40 milionů let. Kelvin toto stáří samozřejmě nezměřil, ale vypočítal ho pomocí komplikované fyziky a matematiky.² Předpokládal, že Země byla nejprve roztaveným tělesem, a všechny další podrobnosti, jako je její počáteční teplota a chování, odhadl. Na základě těchto předpokladů pak vypočítal čas, jak dlouho se těleso mohlo ochlazovat

Kelvin vypustil svůj odhad jako takový zkušební balónek, a ten se pak vznášel v prostoru po celá desetiletí. Jeho odpověď se líbila mnoha vědcům. Byla v souladu s výpočty stáří Slunce od Hermanna von Helmholtze (1821–1894).³

Bylo však i mnoho vědců, kterým se Kelvinova odpověď nelíbila. Evoluční geologové si mysleli, že 20 milionů let je příliš krátká doba, protože věřili, že geologické procesy probíhaly vždy pomalu. Ani evoluční biologové, jako Charles Darwin, z toho neměli žádnou radost – to nebyl dostatečný čas pro evoluci. Darwin popsal Kelvinovy závěry jako svůj „nejbolestnější problém“ a řekl: „Před obdobím kambria potřebuji pro své teoretické výstupy velmi dlouhé časové období.“⁴

Objev radioaktivity

Věci se dramaticky změnily až po roce 1896, kdy Henri Becquerel (1852–1908) objevil radioaktivitu. Ti, kteří upřednostňovali starší Zemi tvrdili, že teplo z radioaktivního rozpadu hluboko v zemi znamená, že ochlazování trvalo mnohem déle. Radioaktivita tedy umožnila dát Zemi jinou historii – takovou, která se mohla protáhnout natolik, jak potřebovali geologové a biologové.⁵

Radioaktivita rovněž umožnila výpočty stáří pro jednotlivé horniny, a tím se proslavil geolog Arthur Holmes (1890–1965). Bylo mu 21 let, když zveřejnil svůj první výsledek měření pomocí metody uran-olovo a propočítal stáří z údajů ostatních pracovníků. Jeho nejdelší „stáří“ bylo 1 640 milionů let,⁶ což byl obrovský nárůst oproti původním 20 milionům – a vlastně k veškerým dříve publikovaným číslům. Vědecká komunita byla k tomu skeptická.

A přece, i přes veškerá přesvědčení těchto prvních pracovníků, byly jejich výpočty založeny na neznalosti. V té době totiž ještě nevěděli, že existují dvě různé rozpadové řady uranu nebo různé izotopy uranu a olova. O tom, že existují izotopy, ve skutečnosti nevěděli až do roku 1913.

A to je také důvod, proč je každé zveřejněné datování zkušebním balónkem. V neznalosti věci se vždy dělají předpoklady. Každé výsledné stáří je vždy provizorní a čeká se jen na nový nález, který ho sestřelí.

Poté, co bylo takto „datováno“ stále více hornin, znenadání se nejstarší věky postupně natáhly až do 3 000 milionů let a víc. Před rokem 1950 se objevila kuriózní komplikace – Země byla dvakrát starší než vesmír.⁷

Stáří vesmíru je dalším zkušebním balónkem – bylo vypočítáno z Hubbleovy konstanty, za předpokladu historie velkého třesku. Edwin Hubble (1889–1953) měl takové postavení, že nikoho by nenapadlo vážně zpochybňovat hodnotu jeho konstanty. Problém se tedy přenesl na radioaktivní datování. Někteří astronomové dokonce navrhli, že rychlost radioaktivního rozpadu se časem měnila. Od toho však astronomové nakonec ustoupili. Po roce 1950 byl vesmír díky novým měřením Hubbleovy konstanty bezpečně starší než Země. Je zjevné, že uváděná stáří nejsou výsledkem objektivních vědeckých měření, ale jsou založeny na předpokladech a víře.

Na čem je tedy založeno stáří?

Clair Patterson (1922–1995) je muž, kterému se připisuje datování aktuálně přijímaného stáří Země. Ale má to jednu kuriózní zápletku. Patterson totiž pro měření nepoužil pozemské horniny. On použil meteority! Důvodem bylo to, že v Pattersonově době panovala všeobecná víra, že Země se postupně tvořila z částic a hornin, nazývaných „planetesimály“,⁸ a že tedy meteority jsou zbytkovým odpadem z formování Země.

Stáří, které Patterson vypočítal, bylo 4,55 miliardy let, plus/mínus 70 milionů let.⁹ Také sestrojil graf složení olova ze čtyř meteoritů a olova ze současného oceánského sedimentu. A protože vzorek z oceánského dna vykazoval stejné linie jako meteority, Patterson tvrdil, že všechno bylo vytvořeno ze stejného kosmického materiálu.

Přední geologové, jako např. Arthur Holmes, z toho radost neměli. Tvrdili, že použít železné meteority bylo špatné.¹⁰

Jak můžeme vědět, že Země a meteority se formovaly současně? Jak můžeme vědět, že obojí je ze stejného materiálu? To vědět nemůžeme.

I přesto je číslo, které Patterson vypočítal v roce 1956, dosud všeobecně přijímáno a citováno. Jeho pokusný balónek stále pluje prostorem.

Postupně však bylo analyzováno stále více vzorků sedimentu oceánského dna a zjistilo se, že (na grafu) nezapadají všechny do jedné přímky, ale vyskytují se v celém prostoru.¹¹ Navíc geologové nyní tvrdí, že pozemské izotopy olova byly resetovány vytvořením zemského jádra, což znamená, že Patterson použil nesprávnou historii Země.

Navzdory těmto a dalším problémům, vědci-zastánci dlouhých věků stále vesele pracují s 4,55 miliardami let. Vlastně by pro ně bylo v pořádku jakékoli číslo mezi 3 až 7 miliardami let, takže 4,55 miliardy je dobrá volba – a vypadá přesně a závazně. Je dostatečně velké pro geology a dostatečně malé pro astronomy. Všichni mají ke své práci víc než dostatečný rámec času, takže změnou tohoto čísla by nic nezískali.

Ale je třeba si uvědomit, že všechna uvedená stáří jsou zkušebními balónky. Nejsou objektivní. Jistě, samotná měření jsou objektivní, ale ta neměří stáří. Pro výpočet stáří musí vědec přijmout nějaký předpoklad o historii svého vzorku – tedy něco, co nemůže objektivně ověřit. A pokud jde o svět, jsou jeho předpoklady založeny na jeho naturalistické víře.

Nesmyslná tragédie?

Víra má své důsledky. Geolog Arthur Holmes ve svých téměř dvaceti letech napsal z Mosambiku domů o hvězdách: „Tak nějak jsem pocítil, jak strašlivou, nesmyslnou tragédií je celý ten vesmír.“¹²

Pokud platí naturalistické předpoklady, pak měl Holmes pravdu – tento vesmír nemá žádný smysl.

Nicméně jediným způsobem, jak se můžeme spolehlivě dozvědět o událostech v minulosti, je historická metoda. Podle této metody znám svůj věk přesně na den. V mém rodném listu je uvedeno datum narození zaznamenané očitými svědky. Stejnou metodou také víme, kdy žil Napoleon.

Skutečnou historii světa odhaluje Bible, a my můžeme datovat události za pomoci pečlivých záznamů, které poskytuje. Rodokmeny, které jsou v Genesis 5 a 11 a kterým věřili i pisatelé Nového zákona, zaznamenávají v průběhu dějin věk lidí, jako je Abraham, Terach, Noe, Set a Adam, při narození dalšího v řadě. To svědčí o tom, že neexistují žádné časové mezery, takže můžeme odvodit skutečné stáří Země.¹³

A Bible také ukazuje, že tento vesmír má smysl, stejně jako i každý lidský život. Proto je stáří Země zcela zásadní nejen pro chápání vědy, ale i pro pochopení mé – a vaší – existence.